MOVING LIFE TO PRAGUE

Když v životě uděláte zásadní změnu, lidem o ní vyprávíte. Nikdy totiž nevíte, jak může vaše cesta ovlivnit cestu druhou….

Už to bude rok a půl co jsem si sbalila pár věcí a odjela do Prahy hledat nový začátek. Pár lidem jsem svůj příběh vyprávěla a všichni posluchači zakončili slovy obdivu za odvahu a odhodlání. Nejsem si úplně jistá, zda na mém příběhu je něco obdivuhodného, ale posuďte sami…

Byl prosinec, tři týdny do Vánoc. Období roku, kdy se společnost rozděluje na dva tábory. První, pro který je dané období hektické. Druhý, pro který je naopak daná část roku nejoblíbenější, protože je plná lásky, specifické vůně a radosti. Pro mě se ani v jednom táboře nenašlo místo, já byla někde na pomezí, kde se rozhodně pozitivismus ztrácel. Nebo spíše já se ztrácela celá. Důvodů bylo několik – rozchod, krádež, roztříštěný sen. Víc znamení pro nový start už opravdu nepotřebujete. 

Pamatuji si do teď všechny stavy úzkosti, které jsem měla, když jsem seděla sama v bytě, kde jsem dříve žila se svým ex. 

Každý kout bytu na mě dýchal naší minulostí a mě to strašně štvalo. Nedokázala jsem se přes to přehoupnout. Nedokázala jsem začít přemýšlet, aniž by mi nelezlo na mozek jeho jméno. 

Vydržela jsem týden, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že takhle to nejde. První kroky vedly za osobou, která měla a má vždy pro mě největší pochopení – mámou: “Mami, stěhuju se do Prahy”. Máma je skvělá, vždy myslí na vše dopředu, proto jsem se nevyhla dvěma základním otázkám – co práce? Kde budeš bydlet? Neměla jsem nic. Jen gauč u kamaráda v okrajové části Prahy. No jo, ale pro mě to bylo v danou chvíli dostatečné vysvobození.

Sbalila jsem to nejdůležitější, takže čtyřměsíční Lilu a vyrazily jsme spolu směr nový začátek. Co vám budu povídat. Najít si práci ke konci roku, kdy firmy zpravidla nikoho nehledají, bylo těžké. A co teprve najít byt s pejskem, nejlépe v lokalitě Vršovice, či Vinohrady. Nic jsem ale nevzdávala, do Vánoc zbývaly dva týdny a já byla pozvaná na dva pohovory a šest prohlídek bytu.

Součástí nových začátků není jen síla vystoupit z komfortní zóny, ale taky samotná moc afirmace.

První pohovor byl opravdu velká katastrofa a výsledek? “Omlouváme se, Terezo, ale vybrali jsme na danou pozici jiného kandidáta.” Po přečtení daného e-mailu mě zavalil neskutečný pocit spokojenosti, protože jsem si ušetřila odmítnutí z mé strany. O pár dní později pohovor číslo dvě. Při odchodu jsem si byla jistá, že mi do hodiny zavolají, že mě chtějí. Jenže já ten pocit opět úplně neměla. Neměla jsem pocit, že to je to ONO. Pořád jsem vnitřně tušila, že mě čeká něco lepšího. Takže druhý pohovor a druhé odmítnutí, tentokrát z mé strany. Jen tak mezi námi, říkala jsem vám, že jsem v dané době žila pouze ze svých našetřených úspor? Kterých jsem rozhodně neměla na rozdávání, i tak jsem ale nekývla na každou příležitost. Práce byla ale opravdu to poslední co by mě ke konci roku trápilo. Větší vrásky mi dělal byt…

“Víte, upřednostnili jsme zájemce bez pejska.” 

“Nakonec se budou navyšovat poplatky.” 

“S manželem bychom byli rádi, kdyby v bytě bydlel pár.” 

“Byt dáme tady druhé slečně, protože může složit zálohu na místě.”

Aha. Aha. Aha. Aha. 

No nic. Zasedla jsem znovu k počítači, projížděla všechny možné inzeráty na serveru bezrealitky a narazila na jeden byt ve Vršovicích. Lokalita vysněná, ale byt až tak ne. Šlo o 2+1, takže dražší a hlavně V PŘÍZEMÍ s výhledem do ulice! Kdo zná Vršovice, tak ví, že je to jeden velký kopec, takže byt v přízemí znamená, že v inzerátu chybí napsáno “s obecenstvem v ceně”. I tak jsem si říkala, že se na ten byt zajdu podívat. Bytná i byt byl fajn, ale cena v poměru s výhledem do ulice už ne. Omluvila jsem se s tím, že je to pro mě samotnou velké. S bytnou jsme si na první dobrou sedly, takže mě daná skutečnost trochu zamrzela. S pochopením se na mě usmála a říká: “Slečno Terezo, zrovna dneska se mi uvolnila garsonka v prvním patře, nestihla jsem ji ještě nikde zveřejnit. Nechcete se podívat?” A tato osudová otázka odstartovala můj skromný a velmi spokojený vršovický život. 

Afirmace? Osud? No … ať už cokoliv, vždy jsem si představovala, že žiji ve Vršovicích. A tak se i stalo. 

Byt jsem získala přesně tři dny před Vánoci a já to brala jako jeden z nejkrásnějších předčasných dárků. Svátky jsem si nejen užívala s rodinou, ale taky mezi krabicemi. Nastal totiž čas sbalit starý život, zalepit páskou a nechat ho jít. Po novém roce jsem se vrátila do Prahy, do svého bytu, do svého nového začátku a já po dlouhé době cítila úlevu, štěstí, zázemí a bezpečí. Přesně ty pocity, které jsem potřebovala, abych si našla s klidnou duší práci. 

Již v prosinci jsem si domluvila pár pohovorů. Každý z nich byl zajímavý, nejen tedy po pracovní stránce, ale o tom, jak se vám můžou dostat zajímavou cestou lidé do života, zase jindy. Chci vám popsat svou další vyplněnou afirmaci. 

Kdo si pamatuje můj dřívější blog Fashiontery, tak ví, že jsem se o módu vždy zajímala. S tím souvisí i má již pět let stará afirmace – práce v ZOOTu. 

“Jo jasně Teri, přestěhuješ se do Prahy a tvoje první práce bude v ZOOTu.”

Při hledání zaměstnání jsem samozřejmě nevynechala ani stránky kariéry samotného ZOOTu. V dané chvíli kromě výdejničky (v mimo zootím překladu prodavačky), žádnou jinou pozici otevřenou neměli. No co, řekla jsem si, že to zkusím, s vidinou toho, že bych se časem snad přesunula do kanceláře ZOOTu. Odeslala jsem životopis s průvodním dopisem a čekala. Moc dlouho ale ne, protože do dvou dní jsem měla telefonát od Barči ze ZOOTího HR. “Teri, tvůj životopis je hodně zajímavý a chtěli bychom tě pozvat na pohovor, ale na jiný než výdejničku. Zrovna se nám otevřela nová pozice junior marketing specialist. Hodila by ses na ni. Nechceš to zkusit?”A přesně takhle začal můj další sen…

Afirmace je velmi mocná. Nemávejte nad ní rukou a nestavte před ni váš rozum, zkuste jí dát příležitost. Pokud si ji správně nastavíte, může vás jen příjemně překvapit a dovést k životu, jaký si přesně přejete. 

Pokud někdo přeci jenom postaví rozum před samotnou afirmaci, nabízí se i snaha vystoupit z naší komfortní zóny. Snaha zapracovat na tom se posunout někam, kde jsme se vždy báli, nám může ke štěstí jenom pomoct. Práce se svou komfortní zónou a samotným nastavením ke změnám vyžaduje velkou snahu, protože každý z nás má obavu z neznámého, z neúspěchu a pádu. Pokud chceme v životě růst a posouvat se, musíme zkusit být více otevřeni změnám. Ano, ty nejsou jednoduché, ale co je?

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *